Oxbow

Although the title of Barbora Mikudová’s exhibition may evoke a hopeless situation, the opposite is actually true. The exhibition is both the result of and a way out of a complicated situation. Although Mikudová is first and foremost a dedicated and passionate painter, she is also an artist who carefully considers how to engage with the space in which she exhibits. In this sense, the Sýpka Gallery is an exceptionally challenging space, which is precisely why the painter chose a site-specific approach; that is, she conceived the installation specifically for this location and even painted a series of works for it.

Thus, the exhibition is a sort of dead end, a detour, and at the same time a self-contained whole.

Here, she positions her metaphysical large-format paintings—with their meticulously consistent style—as strangely installed objects rather than artifacts intended for traditional admiration. This approach aligns with the artist’s distinctly mischievous sense of humor, which appears in her paintings, even if it may not be immediately apparent. Lost and tangled, faceless beings wander here through desolate, minimalist landscapes, wading through them and failing to find what they are seeking.

The Rožnovská Bečva River, flowing beneath the gallery’s windows, served as inspiration for a series of smaller canvases, which are fragments of larger paintings and may also be fragments of the river itself. Mikudová thus symbolically steps out of the interior and engages with her immediate surroundings, which are not without significance to her.
With this gesture, she seems to be paying homage to the city where she spent a considerable amount of time during her high school years. This aspect of the exhibition serves as both a poignant commentary and a strategy for navigating the challenging physical and mental space of the exhibition.

Ultimately, however, it is also possible to simply ignore all the added meanings and installation nuances and just admire the masterfully executed paintings. And that is certainly no small feat.

Ačkoli může název výstavy Barbory Mikudové evokovat nějakou bezvýchodnou situaci, je pravdou spíše opak. Výstava je výsledkem a východiskem z komplikované pozice. Přestože je Mikudová především poctivou a zapálenou malířkou, je také autorkou, která poctivě zvažuje, jak zacházet s prostorem, ve kterém vystavuje. Galerie Sýpka je v tomto smyslu prostorem mimořádně obtížným a malířka zde právě proto zvolila realizaci přístupem site-specific; tedy vymyslela instalaci přímo pro toto místo a dokonce pro něj namalovala sérii obrazů.

Proto je výstava jakýmsi slepým ramenem, odbočkou, a zároveň uzavřeným celkem.

Své metafyzické velkoformátové malby, s pedantsky důsledným rukopisem zde staví do pozice podivně nainstalovaných objektů, spíše než artefaktů určených k tradičnímu obdivování. Tento přístup konvenuje s malířčiným specificky poťouchlým humorem, který se v jejích malbách objevuje, byť nemusí být na první pohled čitelný. Ztracené a zamotané existence bez tváře zde bloudí v pustých, minimalistických krajinách, brodí se a nenachází to, co se snaží najít.

Řeka Rožnovská Bečva, plynoucí pod okny galerie, byla inspirací pro tok menších pláten, jež jsou fragmenty obrazů velikých a mohou být také fragmenty řeky samotné. Mikudová tak symbolicky vystupuje z interiéru a komunikuje s nejbližším okolím, které pro ní není bezvýznamné.

Tímto gestem jakoby vzdávala hold městu, ve kterém strávila nemálo času během studií na střední škole. Tento rozměr výstavy je dojemným komentářem i strategií, jak se vyrovnat s náročným výstavním i mentálním prostorem.

Nakonec je ale také možné všechny přidané významy a instalační finesy prostě ignorovat a jednoduše obdivovat precizně zvládnuté obrazy. A to rozhodně není málo.